Bloudění mezi srpnem 1968 a listopadem 1989

Bloudění mezi srpnem 1968 a listopadem 1989

Délka: minut

vernisáž 27. 9. 18:00; expozice: 27. 9. - 28. 10., foyer kina Hvězda

Výstava prací předních českých fotografů z let 1968/69 a 1988/89. Výstavou při vernisáži provede kurátorka Dana Kyndrová.

Autoři: Radek Bajgar, Jan Bartůšek, Radek Boček, Karel Cudlín, Jaromír Čejka, Jovan Dezort, Pavel Dias, Bohumil Dobrovolský, Dagmar Hochová, Miroslav Hucek, Jiří Egert,

Emil Fafek, Miroslav Khol, Luboš Kotek, Jaroslav Kučera, Michal Krumphanzl –ČTK, Dana Kyndrová, Libuše Kyndrová, Vladimír Lammer, Miroslav Martinovský,

Petr Matička –ČTK, Miloň Novotný, Jan Reich, Roman Sejkot, Jiří Stivín, Daniela Sýkorová, Jan Šibík, Jan Šilpoch, Alena Šourková (archiv), Pavel Štecha, Václav Toužimský, Pavel Vácha, Jiří Všetečka.

Bloudění mezi srpnem 1968 a listopadem 1989

Realita československého roku 1968 – podobně jako celých poválečných dějin – je velmi spletitá. Představitelé komunistického režimu se od ledna pokoušeli o reformu totalitního systému, která ovšem neměla omezit jejich absolutní vládu nad společností. Věřili, že jim veřejnost ponechá veškerou moc a výsady, pokud se vzdají násilného pojetí politiky. Chtěli zlidštit moc, ve svých základech nelidskou, která od roku 1948 ve jménu utopického komunistického projektu násilně přetvářela nedokonalou a mnohotvárnou skutečnost života a světa. Dubčekovi reformisté poskytli v únoru 1968 společnosti svobodu slova, aby si ji získali na svou stranu, ale brzy je vyděsilo, když se necenzurovaná média proměnila v jejich přísného kritika. Už na jaře byli sevřeni dvojím tlakem. Z jedné strany naléhala Moskva na okamžité obnovení absolutní autority strany ve společnosti, z druhé strany na ně tlačila společnost směřující k úplné svobodě a demokracii. Rozpolcení progresivní komunisté ujišťovali znepokojeného sovětského vůdce Brežněva, že si svoji moc udrží, a před veřejností tajili nebezpečí roztržky a vojenského vpádu. V týdnu před invazí podlehli tlaku z Východu a rozhodli se omezit občanské svobody. Moskva se však mezitím rozhodla pro vojenské řešení.

V noci na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy, aby zabránily sotva zahájenému, ale prudkému procesu osvobozování společnosti z komunistické diktatury. Veřejné mínění, které čelilo tankům jen pomocí rukou a slov, se ve dnech 21.–27. srpna stalo zcela svobodným a demokratickým. Syrová zkušenost invaze obnažila skutečnou situaci Československa až na dřeň a ukončila sen o suverenitě a československé cestě k socialismu. Rozjitřené mínění okamžitě postavilo vedle sebe dvě okupace – nacistickou z roku 1939 a komunistickou z roku 1968. Ruský imperialismus považovalo za rovný německému a s neúprosnou věcností označilo promoskevské funkcionáře KSČ za zrádce a kolaboranty. Touha veřejnosti po nezávislosti Československa se zhmotnila do hesla „Neutralita“, napsaného na rozstřílených zdech.

„Konsolidace a normalizace“ začala návratem československých stranických funkcionářů z Moskvy 27. srpna 1968. Veřejnost považovala Dubčekovy komunisty, kteří invazi neuznali a byli 21. srpna odvlečeni ze země, za symboly svobody a suverenity. Oni se však, s čestnou výjimkou Františka Kriegla, podrobili moskevskému diktátu a kapitulovali. Zůstali komunisty – „lidmi zvláštního ražení“ – neschopnými politické praxe mimo struktury a zvyklosti totalitní politické strany. Nepochopili skutečné cíle protestu proti okupaci v oněch sedmi pamětihodných dnech a jednoznačnou vůli osvobozeného veřejného mínění neproměnili v politiku nebo alespoň gesto protestu a rezistence. Očekávání veřejnosti, že symboly Pražského jara povedou národ ke svobodě, se tedy minulo účinkem. Bývá to označováno za zradu, ale spíše se hodí označení fatální nedorozumění. Dubčekovi reformisté o opoziční politiku neusilovali, dál pokračovali v balamucení veřejnosti o pravém stavu věcí a zasloužili se o postupné zabředávání společnosti do marasmu normalizace.

16. ledna a 25. února 1969 se na protest proti tomuto směřování upálili studenti Jan Palach a Jan Zajíc. Smyslem jejich absolutní oběti bylo vyburcovat svědomí společnosti, která se začala se ztrátou svobody a návratem totalitních poměrů smiřovat. Svou dobrovolnou smrtí se pokusili zacelit trhlinu mezi demokratickými cíli Pražského jara a kapitulační politikou reformních komunistů zatlačených v Moskvě ke zdi. Za rakví Jana Palacha kráčely 25. ledna tiché a žalem zlomené zástupy vstříc dvacetileté nesvobodě a poddanství. Nebylo třeba hrdelních politických procesů, neboť společnost vystavená spektakulární demonstraci síly – ruské v srpnu 1968 a československé v srpnu 1969 – se podrobila vnucenému pořádku. Lidé se přizpůsobovali podmínkám života v obnoveném „reálném socialismu“. Ti, které srpnová veřejnost označila za zrádce a kolaboranty, převzali v dubnu 1969 moc na dlouhých, morálně rozvratných 20 let. Pravda byla překroucena a lež se stala normou. Pražské jaro prožívala veřejnost jako spontánní, autentický, radostný proces a nyní bylo závazně označeno za „kontrarevoluční spiknutí“. Takové znásilnění pravdy vedlo k rozštěpení svědomí, morálce dvojí tváře a pasivitě. A vedle toho, ve skryté sféře společenského vědomí, se násilně přerušené Pražské jaro stalo mýtem a jeho představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem symboly oběti, nikoli kapitulace.

Proti normalizační schizofrenii se otevřeně postavilo několik set občanských aktivistů, kteří podepsali prohlášení Charty 77 – jedné z prvních helsinských iniciativ ve východní Evropě. Na důsledné obhajobě lidských a občanských práv, k níž se ryze formálně a účelově zavázal i československý stát, se shodli intelektuálové a umělci z undergroundu, křesťané katolického i evangelického vyznání a reformní komunisté (ovšem bez Alexandra Dubčeka). Mnozí z nich za to zaplatili perzekucí, vězením či emigrací. Charta se zasloužila o obranu politických vězňů, trvalý růst nezávislé kultury a vznik dalších nezávislých občanských iniciativ. Díky ní byly západní politikové a veřejnost informováni o dění v Československu i z jiných než oficiálních zdrojů sloužících Komunistické straně Československa. Češi a Slováci získávali nezávislé informace ze západních rádií, která vysílala v českém jazyce, především ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Až v druhé polovině 80. let se výrazně rozšiřoval okruh alternativně informovaných lidí prostřednictvím samizdatové a exilové literatury a publicistiky.

Na veřejný odpor proti upevněné totalitní moci se čekalo celých 20 let. První spontánní protirežimní demonstrace se nikoli náhodou uskutečnila 21. srpna 1988. Následovaly další protesty a rostoucí nespokojenost a odvaha kulminovala sérií demonstrací v Palachově týdnu 15.–21. ledna 1989, komunistickou mocí tvrdě potlačených. V drsné kolektivní zkušenosti na ulicích se obnovilo občanské sebevědomí, které se odvolávalo na příklad Pražského jara a Charty 77. Komunistickému režimu se je už nepodařilo potlačit. Absolutní oběť Jana Palacha a Jana Zajíce se nepředvídaným a úžasným způsobem zhodnotila. Zrcadlová symetrie zlomových událostí z let 1968/1969 a 1988/1989 jako by nebyla náhodná, jako by ji způsobil zásah vyšší moci. Aktivní lidé se zbavili syndromu nehybnosti a strachu a za své morální autority si vybrali Václava Havla, kardinála Františka Tomáška a Alexandra Dubčeka. V pokojné revoluci v listopadu 1989 občanská veřejnost dovršila úmysly své předchůdkyně ze srpna 1968. Osvobodila společnost z diktatury, prosadila demokratický řád, státní nezávislost a zasloužila se o odchod Sovětské armády. Poslední ruský voják opustil Československo v polovině roku 1991.

vernisáž 27. 9. 18:00; expozice: 27. 9. - 28. 10., foyer kina Hvězda

Výstava prací předních českých fotografů z let 1968/69 a 1988/89. Výstavou při vernisáži provede kurátorka Dana Kyndrová.

Autoři: Radek Bajgar, Jan Bartůšek, Radek Boček, Karel Cudlín, Jaromír Čejka, Jovan Dezort, Pavel Dias, Bohumil Dobrovolský, Dagmar Hochová, Miroslav Hucek, Jiří Egert,

Emil Fafek, Miroslav Khol, Luboš Kotek, Jaroslav Kučera, Michal Krumphanzl –ČTK, Dana Kyndrová, Libuše Kyndrová, Vladimír Lammer, Miroslav Martinovský,

Petr Matička –ČTK, Miloň Novotný, Jan Reich, Roman Sejkot, Jiří Stivín, Daniela Sýkorová, Jan Šibík, Jan Šilpoch, Alena Šourková (archiv), Pavel Štecha, Václav Toužimský, Pavel Vácha, Jiří Všetečka.

Bloudění mezi srpnem 1968 a listopadem 1989

Realita československého roku 1968 – podobně jako celých poválečných dějin – je velmi spletitá. Představitelé komunistického režimu se od ledna pokoušeli o reformu totalitního systému, která ovšem neměla omezit jejich absolutní vládu nad společností. Věřili, že jim veřejnost ponechá veškerou moc a výsady, pokud se vzdají násilného pojetí politiky. Chtěli zlidštit moc, ve svých základech nelidskou, která od roku 1948 ve jménu utopického komunistického projektu násilně přetvářela nedokonalou a mnohotvárnou skutečnost života a světa. Dubčekovi reformisté poskytli v únoru 1968 společnosti svobodu slova, aby si ji získali na svou stranu, ale brzy je vyděsilo, když se necenzurovaná média proměnila v jejich přísného kritika. Už na jaře byli sevřeni dvojím tlakem. Z jedné strany naléhala Moskva na okamžité obnovení absolutní autority strany ve společnosti, z druhé strany na ně tlačila společnost směřující k úplné svobodě a demokracii. Rozpolcení progresivní komunisté ujišťovali znepokojeného sovětského vůdce Brežněva, že si svoji moc udrží, a před veřejností tajili nebezpečí roztržky a vojenského vpádu. V týdnu před invazí podlehli tlaku z Východu a rozhodli se omezit občanské svobody. Moskva se však mezitím rozhodla pro vojenské řešení.

V noci na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy, aby zabránily sotva zahájenému, ale prudkému procesu osvobozování společnosti z komunistické diktatury. Veřejné mínění, které čelilo tankům jen pomocí rukou a slov, se ve dnech 21.–27. srpna stalo zcela svobodným a demokratickým. Syrová zkušenost invaze obnažila skutečnou situaci Československa až na dřeň a ukončila sen o suverenitě a československé cestě k socialismu. Rozjitřené mínění okamžitě postavilo vedle sebe dvě okupace – nacistickou z roku 1939 a komunistickou z roku 1968. Ruský imperialismus považovalo za rovný německému a s neúprosnou věcností označilo promoskevské funkcionáře KSČ za zrádce a kolaboranty. Touha veřejnosti po nezávislosti Československa se zhmotnila do hesla „Neutralita“, napsaného na rozstřílených zdech.

„Konsolidace a normalizace“ začala návratem československých stranických funkcionářů z Moskvy 27. srpna 1968. Veřejnost považovala Dubčekovy komunisty, kteří invazi neuznali a byli 21. srpna odvlečeni ze země, za symboly svobody a suverenity. Oni se však, s čestnou výjimkou Františka Kriegla, podrobili moskevskému diktátu a kapitulovali. Zůstali komunisty – „lidmi zvláštního ražení“ – neschopnými politické praxe mimo struktury a zvyklosti totalitní politické strany. Nepochopili skutečné cíle protestu proti okupaci v oněch sedmi pamětihodných dnech a jednoznačnou vůli osvobozeného veřejného mínění neproměnili v politiku nebo alespoň gesto protestu a rezistence. Očekávání veřejnosti, že symboly Pražského jara povedou národ ke svobodě, se tedy minulo účinkem. Bývá to označováno za zradu, ale spíše se hodí označení fatální nedorozumění. Dubčekovi reformisté o opoziční politiku neusilovali, dál pokračovali v balamucení veřejnosti o pravém stavu věcí a zasloužili se o postupné zabředávání společnosti do marasmu normalizace.

16. ledna a 25. února 1969 se na protest proti tomuto směřování upálili studenti Jan Palach a Jan Zajíc. Smyslem jejich absolutní oběti bylo vyburcovat svědomí společnosti, která se začala se ztrátou svobody a návratem totalitních poměrů smiřovat. Svou dobrovolnou smrtí se pokusili zacelit trhlinu mezi demokratickými cíli Pražského jara a kapitulační politikou reformních komunistů zatlačených v Moskvě ke zdi. Za rakví Jana Palacha kráčely 25. ledna tiché a žalem zlomené zástupy vstříc dvacetileté nesvobodě a poddanství. Nebylo třeba hrdelních politických procesů, neboť společnost vystavená spektakulární demonstraci síly – ruské v srpnu 1968 a československé v srpnu 1969 – se podrobila vnucenému pořádku. Lidé se přizpůsobovali podmínkám života v obnoveném „reálném socialismu“. Ti, které srpnová veřejnost označila za zrádce a kolaboranty, převzali v dubnu 1969 moc na dlouhých, morálně rozvratných 20 let. Pravda byla překroucena a lež se stala normou. Pražské jaro prožívala veřejnost jako spontánní, autentický, radostný proces a nyní bylo závazně označeno za „kontrarevoluční spiknutí“. Takové znásilnění pravdy vedlo k rozštěpení svědomí, morálce dvojí tváře a pasivitě. A vedle toho, ve skryté sféře společenského vědomí, se násilně přerušené Pražské jaro stalo mýtem a jeho představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem symboly oběti, nikoli kapitulace.

Proti normalizační schizofrenii se otevřeně postavilo několik set občanských aktivistů, kteří podepsali prohlášení Charty 77 – jedné z prvních helsinských iniciativ ve východní Evropě. Na důsledné obhajobě lidských a občanských práv, k níž se ryze formálně a účelově zavázal i československý stát, se shodli intelektuálové a umělci z undergroundu, křesťané katolického i evangelického vyznání a reformní komunisté (ovšem bez Alexandra Dubčeka). Mnozí z nich za to zaplatili perzekucí, vězením či emigrací. Charta se zasloužila o obranu politických vězňů, trvalý růst nezávislé kultury a vznik dalších nezávislých občanských iniciativ. Díky ní byly západní politikové a veřejnost informováni o dění v Československu i z jiných než oficiálních zdrojů sloužících Komunistické straně Československa. Češi a Slováci získávali nezávislé informace ze západních rádií, která vysílala v českém jazyce, především ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Až v druhé polovině 80. let se výrazně rozšiřoval okruh alternativně informovaných lidí prostřednictvím samizdatové a exilové literatury a publicistiky.

Na veřejný odpor proti upevněné totalitní moci se čekalo celých 20 let. První spontánní protirežimní demonstrace se nikoli náhodou uskutečnila 21. srpna 1988. Následovaly další protesty a rostoucí nespokojenost a odvaha kulminovala sérií demonstrací v Palachově týdnu 15.–21. ledna 1989, komunistickou mocí tvrdě potlačených. V drsné kolektivní zkušenosti na ulicích se obnovilo občanské sebevědomí, které se odvolávalo na příklad Pražského jara a Charty 77. Komunistickému režimu se je už nepodařilo potlačit. Absolutní oběť Jana Palacha a Jana Zajíce se nepředvídaným a úžasným způsobem zhodnotila. Zrcadlová symetrie zlomových událostí z let 1968/1969 a 1988/1989 jako by nebyla náhodná, jako by ji způsobil zásah vyšší moci. Aktivní lidé se zbavili syndromu nehybnosti a strachu a za své morální autority si vybrali Václava Havla, kardinála Františka Tomáška a Alexandra Dubčeka. V pokojné revoluci v listopadu 1989 občanská veřejnost dovršila úmysly své předchůdkyně ze srpna 1968. Osvobodila společnost z diktatury, prosadila demokratický řád, státní nezávislost a zasloužila se o odchod Sovětské armády. Poslední ruský voják opustil Československo v polovině roku 1991.

Najděte svoji akci