Výstava LFŠ: Martin Frič (29. 7. – 30. 8.)

Výstava LFŠ: Martin Frič (29. 7. – 30. 8.)

Délka:30 minut

vernisáž v sobotu 30. 7. ve 12:00, foyer kina

Filmová tvorba Martina Friče čítající víc než osm desítek filmů poskytuje fascinující obraz mimořádně talentovaného tvůrce, který prošel třemi různými režimy, aniž by rezignoval na kvalitu svých snímků. Výstava fotografií zachycuje jak proměny režiséra samotného, tak jeho témat i atmosféry natáčení.

Martin Frič

29. 3. 1902 – 26. 8. 1968

Než se z Martina Friče stal filmový režisér, vyzkoušel si snad všechny myslitelné filmové profese. Maloval scénické návrhy, psal dialogy, později i celé scénáře, v řadě filmů hrál a dokonce navrhoval filmové plakáty. Poprvé samostatně režíruje v šestadvaceti melodrama Páter Vojtěch, a hned s velkým úspěchem.

Po nástupu zvukového filmu se rozhodl osvojit si zcela nový způsob filmové práce pod vedením Karla Lamače. Od roku 1931 samostatně pracuje především na veselohrách a stává se jejich nekorunovaným králem. Často režíruje Vlastu Buriana či Hugo Haase, pro československý film spoluobjevuje talent Oldřicha Nového či Nataši Gollové, do filmové podoby dokáže dokonce zkrotit osobnosti Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha. Ve stínu divácky úspěšných veseloher dosahuje kritického úspěchu svými sociálními dramaty, adaptacemi literárních děl či uměleckými experimenty.

V těžkých časech protektorátu neúnavně baví diváky veselohrami světové úrovně (Kristian), případně se snaží pozdvihnout národní sebevědomí literárními adaptacemi ikonických klasik (Muzikantská Liduška). Natočí také dva filmy v německé produkci, což vede k jeho poválečnému obvinění z kolaborace.

Navzdory této okolnosti se Frič stává jednou z klíčových postav poválečné znárodněné kinematografie. Krom umělecky náročnějších projektů (Čapkovy povídky, Návrat domů) rozpracuje ještě před únorem i láskyplnou parodii na prvorepublikový barrandovský kýč Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář.

Po únoru se ani Frič nevyhne kapitole schematického budování a účtování s nedávnou minulostí. Právě na jeho filmech z let 1950 – 1956 (s čestnou výjimkou Tajemství krve) lze jednoduše dokázat, jak vražedný účinek může mít nadvláda ideologie nad uměním. Fričova vždy tak nápaditá a svěží režie působí najednou těžkopádně a rutinně a jeho filmy nuceně a škrobeně, včetně ze záhadných důvodů napříč generacemi milovaného Císařova pekaře.

Frič se umělecky vrací v roce 1958 sebespytným alkoholickým dramatem Dnes naposled a na konci padesátých a šedesátých letech natočí hned několik pozoruhodných filmů. Se svými diváky se symbolicky rozloučil v roce 1966 nádhernou oslavou světa zábavy v podobě adaptace Bassových Lidí z maringotek. Umírá na následky nádorového onemocnění bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy 26. 8. 1968. Premiéry svého posledního snímku se už nedočkal.

Délka: 30 min

Rok výroby: 2022

Země původu:

  • Česká republika

vernisáž v sobotu 30. 7. ve 12:00, foyer kina

Filmová tvorba Martina Friče čítající víc než osm desítek filmů poskytuje fascinující obraz mimořádně talentovaného tvůrce, který prošel třemi různými režimy, aniž by rezignoval na kvalitu svých snímků. Výstava fotografií zachycuje jak proměny režiséra samotného, tak jeho témat i atmosféry natáčení.

Martin Frič

29. 3. 1902 – 26. 8. 1968

Než se z Martina Friče stal filmový režisér, vyzkoušel si snad všechny myslitelné filmové profese. Maloval scénické návrhy, psal dialogy, později i celé scénáře, v řadě filmů hrál a dokonce navrhoval filmové plakáty. Poprvé samostatně režíruje v šestadvaceti melodrama Páter Vojtěch, a hned s velkým úspěchem.

Po nástupu zvukového filmu se rozhodl osvojit si zcela nový způsob filmové práce pod vedením Karla Lamače. Od roku 1931 samostatně pracuje především na veselohrách a stává se jejich nekorunovaným králem. Často režíruje Vlastu Buriana či Hugo Haase, pro československý film spoluobjevuje talent Oldřicha Nového či Nataši Gollové, do filmové podoby dokáže dokonce zkrotit osobnosti Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha. Ve stínu divácky úspěšných veseloher dosahuje kritického úspěchu svými sociálními dramaty, adaptacemi literárních děl či uměleckými experimenty.

V těžkých časech protektorátu neúnavně baví diváky veselohrami světové úrovně (Kristian), případně se snaží pozdvihnout národní sebevědomí literárními adaptacemi ikonických klasik (Muzikantská Liduška). Natočí také dva filmy v německé produkci, což vede k jeho poválečnému obvinění z kolaborace.

Navzdory této okolnosti se Frič stává jednou z klíčových postav poválečné znárodněné kinematografie. Krom umělecky náročnějších projektů (Čapkovy povídky, Návrat domů) rozpracuje ještě před únorem i láskyplnou parodii na prvorepublikový barrandovský kýč Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář.

Po únoru se ani Frič nevyhne kapitole schematického budování a účtování s nedávnou minulostí. Právě na jeho filmech z let 1950 – 1956 (s čestnou výjimkou Tajemství krve) lze jednoduše dokázat, jak vražedný účinek může mít nadvláda ideologie nad uměním. Fričova vždy tak nápaditá a svěží režie působí najednou těžkopádně a rutinně a jeho filmy nuceně a škrobeně, včetně ze záhadných důvodů napříč generacemi milovaného Císařova pekaře.

Frič se umělecky vrací v roce 1958 sebespytným alkoholickým dramatem Dnes naposled a na konci padesátých a šedesátých letech natočí hned několik pozoruhodných filmů. Se svými diváky se symbolicky rozloučil v roce 1966 nádhernou oslavou světa zábavy v podobě adaptace Bassových Lidí z maringotek. Umírá na následky nádorového onemocnění bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy 26. 8. 1968. Premiéry svého posledního snímku se už nedočkal.

Rok výroby: 2022

Země původu:

  • Česká republika

Najděte svoji akci